Hluchota u psů – mýty a fakta

V chovu bullteriéra není hluchota problém vzácný a ojedinělý, jak by se na první pohed mohlo zdát, je ale značně opomíjený, neřku-li odsouvaný na pozadí jako nepodstatný a nedůležitý. Pravděpodobně proto, že takto postižený jedinec neumírá, hluchota se často vyskytuje jen jednostranně, což psa v běžném životě celkem neomezuje, není vidět, nelze ji nijak „podomácku“ zjistit a taková štěňata je možno bez problémů prodat. Je ale možné a dokonce dost pravděpodobné, že za různými neštěstími, jako jsou kolize s auty, agresivitou psů nebo špatnou přizpůsobivostí stojí hluchota. Protože i když my to nemusíme poznat, pes je přece jen omezen ve vnímání okolního světa, může se polekat a jednat neadekvátně situaci.

        Mnoho chovatelů odmítá své chovné psy testovat s odůvodněním, že „s ním žijí a vědí“, že jejich pes je v pořádku a slyší výborně. Psi jednostranně hluší se tak množí dál, protože testovaní nejsou, nebo je pozitivní nález zamlčen, známe případ, kdy majiteli postiženého psa bylo chovatelem razeno, aby vybral do páru psa celobarevného s tím, že potomci z takového spojení  hluší být nemohou. Někteří chovatelé zase zastávají  názor, že když slyšící pes může dát hluché potomky a hluchý pes potomky slyšící, je testování a selekce chovných jedinců minimálně sporná, ne-li zbytečná . Mnoho i zkušených chovatelů raději tvrdí, že dědičnost hluchoty je oblast dosud neprobádaná a proto je zbytečné vyřazovat exteriérově výborné psy, byť by byli prokazatelně hluší. Bohužel se dá říci – i když jsou i výjimky -, že čím více takový člověk produkuje štěňat a angažuje se v chovu, tím menší má snahu se zabývat zdravotními problémy populace.

Říká se tomu „týrání chovem“ a dovolím si tvrdit, že u nás toto není ničím výjimečným a ojedinělým.

      Je proto třeba vyvrátit mnoho bludů kolem hluchoty psů, jejího výskytu a dědičnosti aby noví majitelé měli větší povědomost o těchto problémech a stanou-li se chovateli, aby se cítili odpovědní za jimi odchované vrhy.

Než se dostaneme k objasnění jednotlivých mýtů, je potřeba vysvětlit několik pojmů.

           Hluchým psem tady budeme označovat i jednostranně neslyšící jedince – z hlediska genetiky není podstatné, zda je pes hluchý na jedno ucho nebo obě. Odhalit musíme právě tyto jedince, protože oboustranně hluchého psa je poměrně snadné poznat už ve štěněcím věku a tito se v chovu nepoužívají. Tedy doufejme, že nikdo soudný by takového psa k množení nepoužil a řeči o opaku jsou jen nepravdivé fámy.

           Chovatelem tady myslíme člověka, který se chce se svým psem věnovat cílenému chovu. I když na zodpovědnost za vyprodukovaná štěňata by neměli zapomenout ani majitelé, kteří nemají žádné chovatelské ambice a chtějí fenu připustit jen proto, že se bojí nemoci, když nebude mít nikdy štěňata nebo majitel psa, kterému je jedno, s jakou fenou ho spojí, hlavně když mu dopřeje akt páření.

            Také je třeba zdůraznit, že dědičnost hluchoty a její zákonitosti jsou poměrně velmi dobře prozkoumané. Tato vada se dědí podle nejzákladnějších mendelovských pravidel. Co ještě chybí důkladněji objasnit, je vliv barevných skvrn na uších, díky kterým mohou mít jedinci vlastnosti, které jsou „proti základním pravidlům“ dědičnosti této vady. Tyto výjimky a odchylky ale nejsou podle odborníků nijak významné a není třeba kvůli několika nepravidelnostem zavrhovat základní schéma.

  Ještě uvedeme, že informace jsme čerpali z článků, které nám poslal MVDr. Velebný a z odpovědí na naše dotazy. 

Nejčastější mýty.

 Můj pes nemůže být hluchý, to bych přece poznal!

Toto je první omyl majitelů a chovatelů. Pes slyšící jen na jedno ucho reaguje na všechny podněty, protože zvuk se šíří po okolí, nepřichází jen z jedné strany a když při „domácí“ zkoušce sluchu vydáme i jen velmi slabý zvuk na straně hluchého ucha, pes zareaguje, protože uslyší zdravým uchem. Také – laicky řečeno - zvuk doprovází vibrace a vlnění vzduchu a na to reagují jemné chloupky v uchu. Argument, že pes reaguje na téměř neslyšitelné zašustění sáčku či otevření lednice lze vyvrátit tím, že zase může reagovat jen na vůni jídla, kterou k němu donese vlnění vzduchu. Z uvedeného vyplývá, že je naprosto zbytečné jakkoliv testovat psa doma protože pes reaguje více smysly. Aby byl test prokazatelný, je třeba psa uspat, aby nereagoval na podněty kolem sebe a impulsy posílat k jednomu a pak druhém uchu. ( o tom, jak se provádí BAER test je více v článku MVDr. Velebného )

 Oba rodiče psa slyší, takže jejich potomek  nemůže být huchý!

            Nejprve musím podotknout, že je rozdíl, zda pes slyší, protože jsme o tom přesvědčeni a nebo slyší, že je testem BAER potvrzeno, že to tak skutečně je. Pokud totiž toto potvrzeno není, může být vaše štěně potomkem i dvou hluchých psů aniž by to kdokoliv věděl. V takovém případě je skoro jisté, že bude samo neslyšící.

Pro názornost následujících pár tabulek. S vysvětlením pro lidi, které to zajímá ale nemají žádnou znalost genetiky. Nebudu tedy vysvětlovat, proč se to či ono značí tak a tak, jen prostě „přeložím“, co co znamená. A je ještě důležité vědět, že geny jedinec "přebírá" vždy od obou rodičů, od každého polovinu. Nemůže být tedy nikdy "celý po matce nebo otci".

Protože u nás není hluchota zatím sledovaná a tudíž možná ani nemáme "linii" bez vyskytující se hluchoty, je prý je menší pravděpodobnost, že se spojí rodiče slyšící a zároveň i “geneticky čistí“, tzn., že nejsou ani přenašeči. To by potom nebylo co řešit, všichni potomci budou v pořádku ve všech ohledech. To je ta nejlepší varianta. Spíše se stane, že jeden nebo oba rodiče budou slyšet, ale budou mít hluchotu v genech a předávat jí dál.

          Varianta, kdy slyší oba a přenašeč je jen jeden rodič.

( AA – slyší není přenašeč, Aa –slyší a je přenašeč )

             A         A

    A      AA       AA

    a      Aa       Aa

Slyšet budou všichni, ale polovina vrhu bude dál předávat potomkům hluchotu (Aa). 

Varianta, kdy jsou slyšící, ale přenašeči rodiče oba.

( Aa – slyší a je přenašeč )

            A         a

   A     AA       Aa

   a     Aa        aa

Jen čtvrtina vrhu bude slyšet ani nebudou přenašeči (AA), polovina vrhu bude slyšet, ale ponesou vadu (Aa) a čtvrtina vrhu bude hluchá (aa)!!!

 Protože prokazatelně slyšících psů je u nás jako šafránu, je velmi pravděpodobná varianta, kdy spáříme psy slyšícího a hluchého ( samozřejmě jednostranně a nebudeme to vědět )

  Varianta, kdy je jeden rodič slyšící a není přenašeč a druhý je hluchý.

(AA – slyší není přenašeč, aa – hluchý )

             A          A

     a     Aa        Aa

     a     Aa        Aa

Zde budou všichni potomci slyšící, ale přenašeči hluchoty (Aa).

 Varianta, kdy jeden rodič bude slyšící nosič vady a druhý hluchý

(Aa – slyší je přenašeč, aa – hluchý )

            A          a

     a     Aa       aa

     a     Aa       aa

 Jejich potomci budou z poloviny hluší ( aa) a druhá polovina bude slyšet, ale mít hluchotu v genech (Aa).

Myslíte, že co vychází statisticky, není možné?

Je, bohužel. I když samozřejmě pokud budeme tyto výsledky vztahovat jen na svůj vrh, budou se pravděpodobně velmi lišit. Statistika je tím přesnější, čím více zahrnuje jedinců. Věřte tomu, že je opravdu tolik psů nositelů vady a velký počet jich je hluchých… protože mezi bulíky je jistě mnoho psů, kteří „se tváří jako slyšící“ a přitom jsou jednostranně hluší.

 Celobarevný pes nemůže být hluchý?

 Může a jsou i takové případy. Není totiž pes bez jediného bílého chloupku. A i malý bílý znak může být „příčinou“ toho, že pes bude nejen nositelem hluchoty, ale dokonce i hluchý.

I když to zase není až tak „úplně jednoduché“, protože bílých znaků je míň a také se předpokládá, že do jisté míry má vliv na projevení se hluchoty i rozmístění znaků a spousta jiných proměnlivých faktorů…

I u barevných psů ale platí, že by měli před zařazením do chovu být testováni.

 Co říci závěrem?

Statistická čísla jsou šokující, když se nad tím pořádně a do důsledku zamyslíte, je opravdu nejvyšší čas s hluchotou něco dělat. Klub podnikl první správný krok a to, že hluché psy vyřadil z chovu. Ale to nestačí. Trochu se obávám toho, že dokud nebude testování hluchoty povinné, málo kdo toto bude dělat dobrovolně a dokonce hrozí i to, že pokud bude pes po testu shledán hluchým, najdou se i tací, kteří test zamlčí a budou psa dál používat k chovu.

        Není vůbec těžké a složité zjistit, do jaké míry je náš chov hluchotou promořen. Stačilo by protestovat populaci, výsledná čísla zanést do jednoduchého vzorečku a rázem bychom věděli, kolik procent populace není v pořádku. Podle výsledku by se potom dal bullteriérům „ušít na míru“ plán ozdravného programu, jako se to stalo např.u dalmatinů.

Doufejme, že i pro bulíky brzo dozraje čas k ozdravení.