Testovat povinně ? Ano či ne?

Povinné testování srdce ano či ne? Vyřazovat jedince s nálezem, či ne? Protěžovat psy, kteří mají srdce bez nálezu?

Přijde vám snadné si na tyto otázky jednoznačně odpovědět? 

Nám se to ještě donedávna také zdálo úplně jasné – otestovat povinně všechny psy a nemocné vyřadit.  Jenže jsme postupně nasbírali s testováním tolik zkušeností, že dnes si nejsme tak úplně jistí, jak dál. Přemýšlíme, co dělat a jak nenadělat ještě více škody než užitku a možná, ačkoliv to neradi říkáme, dát skeptikům testování trošku zapravdu alespoň do té míry, že testování, tak jak dneska probíhá, asi není tak „všespasitelné“ jak se zdálo.

A co nás k pochybnostem vede?

Případ první: 

Už před čtyřmi-pěti lety jsme ( já a kamarádka ) pojaly podezření, že ne všichni lékaři pracují stejně. Což by až tak nemuselo vadit, pokud by se shodli ve výsledku. Ale oni se výsledku nejenže neshodli, ale výsledky byly úplně protichůdné.

     Vzali jsme její mladou fenku, která měla už jedním veterinářem diagnostikovanou vadu a to tak vážnou, že dle jeho tvrzení mohla kdykoliv „padnout“. Šly jsme s ní k jinému veterináři kardiologovi, a chtěli zprávu i od něj. Na feně bylo vidět čerstvé oholení na místech, která se zbavují chlupů před vyšetřením, takže i kdyby se neptal, zda jí někdo už prohlížel, napadlo by ho, že není první, kdo jí vyšetřuje. Prohlédl ji, poslechl, „natočil“ EKG a pak šla „na dopplera“. Výsledek byl takový, že fena je naprosto zdráva a je vhodná k chovu. Když jsme mu řekly o předchozím výsledku, který mluví o úplném opaku, trochu se cítil dotčen, že mu nevěříme a poslal nás ke svému kolegovi, také kardiologovi. Ten pomalu do písmenka potvrdil první diagnózu i se špatnou životní prognózou.

Případ druhý:

Naše fenky mají vyšetřené srdce od dvou kardiologů. (Je to ale shoda okolností, ne, že bychom si vše ověřovali). U dvou fenek se výsledky shodují, u třetí liší. Jeden jí označil jako nejzdravějšího bulíka, kterého vyšetřoval, druhý našel, že srdíčko nějakou anomálii, i když dle něj neškodnou, má.

Případ třetí:

Jedno z našich štěňat trpělo delší dobu průjmy. Páníci se dostali k veterináři, který mu „pro jistotu“ zkontroloval srdce, „protože všechno souvisí se vším“. Výsledek byl takový, že štěně je těžce nemocné, musí se ale počkat až do sedmi měsíců a pak operovat, jinak umře. Vyděšení majitelé hned přijeli a řešili jsme co dál. Abychom alespoň pro pár dní, než se dostanou na jiné, kontrolní vyšetření , uklidnili jejich obavy, poslali jsme výsledky přístrojových měření nejbližšímu kardiologovi, jestli jen tak zběžně může říct, jak moc vážné to se štěnětem je. Jeho slova byla plna podivu:  to, co předchozí pan doktor vyčetl neodpovídá vůbec žádné vadě a ta, kterou pojmenoval se u tak mladého psa ještě nemohla rozvinout. Sice nám řekl, že podle „cizího měření“ nám nezaručí, že štěně nějakou vadu nemá, ale v tomto věku je naprosto zbytečné srdce vyšetřovat a dělat jakékoliv závěry.( pokud k tomu nejsou pádné důvody ). Ať jí přivedou až po jednom roce věku. Do té doby se nemusí strachovat, štěně jistě nezemře a pokud bude mít vadu, ne tak závažnou, aby „nepočkala“ na objevení za několik měsíců.

Případ čtvrtý:

Jediná fenka z prvního vrhu má vyšetření taky několikeré, dokonce protichůdné od jednoho lékaře.

Pánečka odmítla jít na vyšetření k akreditovanému lékaři, měla doporučení a neotřesitelnou důvěru k jinému. Vyšetření dopadlo s výsledkem – zdravá, vhodná k chovu. Za krátkou dobu, asi dva-tři měsíce, byla u téhož lékaře znovu, na kontrolu po kastraci. Při poslechu srdíčka řekl, že je určitě dost nemocná, už podle šelestu to pozná, Ať se objedná na podrobné vyšetření. Důvěra v lékaře byla tatam, pánečka dostala doporučení na jiného kardiologa a šla k němu. Jeho výsledek je – nemocná fena, nevhodná do chovu. Za další dva-tři měsíce dokonce dostala léky. Po velkém „diplomatickém úsilí“ se nám podařilo domluvit, že fenka půjde k nejzkušenějšímu odborníku tady, takže jsme mu zase předem poslali naměřená data a všechny výsledky, aby věděl, proč k němu chceme jít. Opět byl překvapený. Naměřené hodnoty neodpovídají nemocnému psu, dokonce zdaleka nedosahují hranice, za kterými se pohybují hodnoty nemocných psů. O naordinovaných lécích se vyjádřil tak, že jsou jen pro dobrý pocit páníka, že nemocnému naprosto v ničem nepomohou a zdravému vůbec neuškodí.

Případ pátý:

„Jeden“ pes měl ve výsledku vyšetření diagnostikovanou vadu, která patří mezi ty „závažné a sledované“. Na zprávě ovšem chybělo, zda dotyčného psa lékař považuje za vhodného do chovu či ne. Místo doplnění názoru lékaře ve výsledku má pes zprávu jinou, od jiného lékaře s výsledkem zdravý, do chovu vhodný.

 Na těchto případech není vůbec důležité, jak vše dopadlo a kde je pravda. Podstatné je to, že je možné jednoho psa uznat zdravým i nemocným.  

Můžete se zeptat, zda jsou všichni lékaři, o kterých píšu, akreditovaní klubem. Odpověď zní : ne, nejsou. Ale to není vůbec podstatné.  Proč?

           Protože akreditovaným se nestává po složení nějaké zkoušky, výběrovým řízením či  množstvím případů, které řešil… ne, stává se jím jen tak, že požádá klub, že by chtěl pro něj tato vyšetření dělat. A klub rozhodne. Jak chce, jestli se hodí třeba tím, kde sídlí.

 ( Ještě by asi stálo za připomenutí, že ve veterinárním lékařství se každý může nazvat odborníkem na cokoliv. Stačí, aby vlastnil přístroje k daným vyšetřením. Je to jen na jeho uvážení a soudnosti). Takže když to přeženeme  – snadno se může stát akreditovaným lékařem i nováček, který má sice dopplera, ale srdíček „viděl pár a jen z rychlíku“

A co z toho tedy plyne?

Že nic není černé ani bílé a je potřeba ještě mnoho práce, aby se bulík stal zdravějším a odolnějším. Pravdu mají  ti, co volají po povinném testování a co nejrychlejším, radikálním řešení, protože to myslí dobře. Bohužel mají pravdu i oponenti, kteří vidí, že není testování jednoznačné. A přímo na smeč nahrává situace těm, kteří nechtějí testy jen proto, aby neuškodily jejich psům.

Kdo na tom může jen získat, je budoucí majitel štěňátka. Tedy ten, co si zjistí co nejvíce informací, důkladně si vybere. Dnes už se mnoho zájemců ptá na zdraví a odpovědět není mnohdy jednoduché, záruky nemůže poctivý chovatel nikdy dát.

A je tedy nějaké řešení?

          My si myslíme, že je pro teď nejdůležitější otestovat co největší počet jedinců, aby se podle výsledků vidělo, jak na tom bulíci se srdíčky jsou. Dokud není situace zmapovaná,neví se, jak vážná je a jaká řešení by pro ozdravení populace byla nejlepší, nevyřazovalo by se z chovu - využití psů by bylo na uvážení každého z nás.

Jistě s námi mnoho z vás nebude souhlasit  a tak se  pokusíme vysvětlit, co nás vede k takovému důvěře v soudnost chovatelů. 

              Pokud totiž testování nebude povinné, ale budou se vyřazovat z chovu psi s nálezem, stane se pravděpodobně to, že se velmi sníží ochota testovat ze strachu ztráty chovnosti  psa. A nebo se testy s nálezem budou tajit či falšovat a pes bude dál brán jako zdravý, protože jeho pán bude tvrdit, že nemá problémy, tak nač testy. Tohle nikomu nepomůže. 

Bylo by dobré  testovat povinně, výsledky testů by byly k dispozici klubu a jejich dodání by bylo podmínka pro uchovnění. A aby se předešlo padělání a pozměňování, lékaři by byli smluvně zavázáni k tomu, že všechny výsledky budou muset posílat na klub. Toto by nebyl problém, protože vztah klub-kardiolog je založený na dobrovolnosti, žádá o něj lékař, takže kdo by „s tím měl problém“, nemusí „klubový“ kardiolog být. Chovatel tím, že půjde na vyšetření k lékaři doporučeném klubem vlastně dá automaticky svolení k zveřejnění výsledků a pokud se mu to nelíbí, může jít k jinému. Klub dostane výsledek a pes může získat chovnost. A i když by bylo povoleno chovat na nemocných zvířatech,  asi si každý rozmyslí použít takového psa, protože se jednak o nálezu bude vědět a také proto, že dnes je už mnoho zájemců informovaných a zajímají se o mnoho více, než jen o cenu štěňat.  

Bylo by jen lépe i kdyby bylo „všechno povoleno“. Ti co „ví“, že jejich pes je „určitě“ zdravý, ale doklad o tom nemají, ho mohou snadno získat a dál na psu chovat. A pokud by se náhodou ukázalo, že jejich tvrzení nebyla pravda? Nevadí. Jistě bude každý rád vědět, že se spletl a může dodržet to, co  tvrdí - „ kdyby můj pes v pořádku nebyl, nikdy ho do chovu vědomě nepoužiji“  A je úplně jedno, jestli ho k tomu „nepoužití“ donutí svědomí a vědomí odpovědnosti a nebo to, že se ví, že pes v pořádku není.

A máme po problémech :-) :-) :-)

Tedy… skoro a až za nějaký čas.