Jaká je - povídání o ní

Drumídek je srdeční „záležitost“ mě- pánečky. Je to první  můj bulíček a čekala jsem  na ní asi sedmnáct let. Ano, tak dlouho trvalo, než bylo vše tak, aby mohla přijít Druminka.

Když jsem došla k závěru, že teď a ani o týden či měsíc později  MUSÍM  mít konečně bulíčka, zrovna byla doba, kdy štěňata moc nebyla. Obvolala jsem hory doly, buď nebyla holčička, nebo měla jinou barvu nebo prostě něco nebylo „jak mělo“, až jsem  se dostala k vrhu, ve kterém byla Drumy. Když  jsem  jí viděla, byla to láska na první pohled, všechny poučky o tom, jak vybírat štěně, šly stranou, prostě byla moje.  Bylo mi úplně jedno, že je drobounká a není černá, koukla na mě a bylo "vymalováno". Dneska, i s odstupem času mohu říci, že nelituji. Možná není krasavice a nádhernému statnému bulíčkovi se vzhledem trošku vzdaluje, ale její vynikající, dobrácká, veselá, milá a neuvěřitelně láskyplná povaha mi všechno vynahradila. 

Od mala je sluníčko, tak hodná a dobromyslná, sice umanutá a líná chodit ven a na vodítku, ale na to, že je bulíček, s ní byla vždycky „rozumná domluva“  Byla od malinka čistotná, přátelská ke všemu živému, prostě zlato. Jen s krmením byly problémy. Nechtěla papat granulky, zkoušela jsem snad všechny recepty a fígle známých, nechtěla ani vařené, do všeho jen dloubala – vyrostla asi z vody a ze zoufalství pánečky. Časem se trochu zlepšila, ale dodnes pro ní žrádlo nemá nic moc hodnotu, kolem plné misky dělá tanečky, prohlíží si obsah ze všech stran, všelijak ho očuchuje,  sem tam si ždíbne a nakonec ho nechá sežrat klidně i kočkám.  A i když má zrovna něco, co jí moc chutná, projeví-li zájem kdokoliv jiný, ustoupí a nechá ho.

Možná svým přístupem ke krmení je drobná a jemná a i když se teď zlepšila, už to nedožene.  Není žádná velká krasavice, bulík má být pořádný statný pes,  ale tím víc tento nedostatek vrací  výbornou povahou. Když dostala parťačku Týtku, hned ji přijala za svou, bez sebemenší žárlivosti, o všechno se podělila, jak Týtka rostla, automaticky se stala velitelkou a Drumy to nevadilo. Později, když jsme se my tři holky sestěhovaly s Davidem a Angelee, zase automaticky zůstala na konci smečky a bez problémů tam zůstává dodnes. Je to trumpetka, nechá si pomalu všechno líbit, málokdy se ohradí. Občas se chová poťouchle a riskuje výprask od holek, to když si hrají černošky spolu a ona je schválně pošťuchuje a oždibuje, protože si myslí, že když jsou zaujaté hrou, projde jí to. Také to tak většinou dopadne, An s Týtkou jí ani neberou jako rovnocennou soupeřku.  Ony si s ní hrají většinou jen tehdy, když jedna černoška si s druhou hrát nechce. Pak je jim Drumča dobrá. Na její výzvy ke hrám An reaguje málokdy, Týtka častěji. O to víc se Drum  logicky přimyká k nám, páníkům. Když jde na mazlení, snaží se postavit tak, aby zbylým holkám zahradila cestu k nám a mohla být jen ona na výsluní. Sem tam žárlí na cizí psy, ale nijak zle, jen si nás hlídá a ostatní odhání nebo jemně okusuje.

Za pomazlení dělá veletoče, kotrmelce je to Drumídek-gumídek, neuvěřitelně se předvádí, jen aby strhla veškerou pozornost na sebe. Je jako malé hříbě, tele, kůzle nebo jiné mládě. Svojí radost neprojevuje tak nebezpečně jako Týta a Angelee, zato urputněji. Když může, přilepí se  jako žvýkačka a nedá se setřást. Cizí lidi vítá nejrezervovaněji, má radost z návštěvy, to ano, ale ne tak moc, jako An a Týta. Také se Drum umí „nejlépe chovat“, je ovladatelnější, s ní člověk může chodit bez vodítka kdekoliv. Dokonce je kupodivu na volno ovladatelnější než uvázaná: to nechce chodit, stávkuje, brzdí a lehá si na cestě. V přírodě ale řádí o sto šest, běhá jako blázen, beze smyslu, sem tam do něčeho nabourá… prostě bulík.

        Ještě dlouho by se mohlo psát, jaká je výborná, lze to ale i zkrátit. Prostě je to skřítek, rarášek a šašek, který vás nenechá dlouho smutného, chtě nechtě se jí člověk musí smát, stačí vidět její výraz očí, zahlédnout rarášky, kteří z nich koukají a hned je důvod být veselý  …