26.1.2010 ...opet vážení, legrácky s miminy

26.01.2010 20:39

...včera bylo prckům sedm týdnů, takže jsme zase vážili. Nejmenší je Beuška - spíše nejlehčí a nejštíhlejší, stále vede Montík a co je překvapení, Balintík je druhý nejtěžší. Bernýnka je malá a kulatá a papá statečně.  Ostatní štěnďata jsou plus mínust stejní. 

Zlobí všichni jako draci, jsou to hryzálkové a štípálkové. Nedá se k nim jít bez bot, protože loví vše, co se hýbe, a takový lov na jdoucí nohy, to je panečku zábavička. A jak páníkové ječí, když se mimiňákům zadaří dobře chytit :-))))

Dost často naše návštěvy u malých končí v bezpečí na gauči a mazlení se změní v odrážení útoků kousavých tlamiček.

Nejmilejší jsou prckové po papání, mají plné pupky, pomalu je přemáhá spánek a jsou o poznání klidnější. To si pak hledají místečko na klíně nebo alespoň u nohou, stulí se klubíčka a usínají. Většinou od nich můžeme odejít také až v tomto stádiu, protože jinak je to boj "kdo bude dříve u dveří". Když jsme u malých dva, je to lepší. Tedy pro toho prvního - druhý odvolá mimina a první prchne. Pak je ale nutné něčím malé zabavit a rychle utéct. Když se nezadaří, prckové se nahrnou ke dveřím a protože by se zavřením mohli skřípnout, musí se ručně nějak odházet za sebe asi tak sto štěňat a rychle, ale opravdu rychle, se protáhnout a zavřít za sebou. A honem utíkat ode dveří, protože se spustí nářek a bušení na dveře, že oni tam rozhodně sami nebudou. A to fakt bolí u srdíčka.

Sem tam se nezadaří, prckové vyhrají a rozběhnou se po bytě. Dostanou takovu radost, že lítají jako blázni sem a tam, naprosto nekoordinovaně a neodhadnutelně, že se chtě nechtě posadíte na zem, zapomenete na to, že příští minimálně hodinu věnujete vytíráním loužiček a hovínek a jen se bavíte štěstím a radostí miminek.

Nejhorší je, když nakonec malé pochytáte a vrátíte do pokojíku, ale zapomenete zamknout. Týtečka je jde zkontrolovat, otevře si dveře ( ale potvoru nemůžeme naučit zavírat za sebou ) a všichni jsou zase venku. 

Takže takové radovánky si užíváme. A to nemluvíme o tom, že prckové dokonale vybydleli pokoj, že se bude muset celý vymalovat a místy i vyštukovat vykousané díry do omítky a že dlažbu vyčistí snad jen kyselina. A co spotřebovali novin! Měli jsme si vážit množství počuraných a pokakaných odnesených do kontejneru.

              Štěňátka jsou radost, to rozhodně. Ale mnoho mnoho práce a starostí, vaření a uklízení, spousta poštípání a poškrábání a bezbřehé štěstí, když  ty štuclíčky, kteří se narodí bezmocní, vypipláte, oni rostou jak mají a nejsou nemocní.  A až jsou větší, pak na zavolání "děti děti děti děti" všichni přiběhnou, div se o sebe navzájem nepřerazí a hrnou se k vám na klín  pomazlení.

A šťastné oči nových páníků, když se na to své miminko jezdí dívat, jejich netrpělivé čekání, kdy už si ho budou moci vzít domů, a nadšení, když pro ně ten šťastný den přijde.... tohle je k nezaplacení. 

              Takže štěňátka zase někdy budou, ne že ne, jak někdy tvrdíme, když nevíme co dřív a nespíme pár dní, když se nedaří jak má, dochází dobrá nálada  a nejraději bychom hned teď od všeho utekli a "děj se vůle boží". Ne, stojí to za to, i za ty slzy, které bohužel někdy přijdou.

 

 

 

© 2008 - 2013 Nature of Unique

Vytvořeno službou Webnode