4.3.2010 Berný už také odešla k novým páníkům.

...tak, je to tady, poslední miminko už také vyletělo z rodného hnízda. Na jednu stranu jsem se těšila na den, kdy bude doma klid od malého zlobidla, kdy přestaneme šlapat do loužiček, které se Berný podařilo sem tam udělat nejlépe na nejfrekventovanějších místech v bytě, těšila jsem se, že budu naší dcerku koupat jen proto, že se zmatlala výrobkem ze své plínky a ne důkladným zkoumáním toho, co vyrábí "druhým koncem Berný", že konečně zase bydlíme jako lidi s kobercem u sedačky, s běžně používanými předměty na běžně dostupných místech a že může dokonce přijít i nečekaná návštěva a nemusíme s trapným pocitem vysvětlovat "víte, to my tu normálně nemáme takový binec a rozkousané všelicos, kousky novin a kytek z květináče, ani se nezouváme od chodby přes kuchyni do obýváku a vůbec neházíme oblečení po podlaze, to všechno zvládne za chvíli udělat to malé, roztomilé, strakaté stvoření, co vypadá jako andílek"

              Takže jsme netrpělivě očekávali příjezd nových páníků a i vymýšleli, co by bylo, kdyby nás dobrý dojem z korespondence zklamal a páníci se nám vyloženě nezdáli. Naštěstí jsme se zklamání nedočkali, jen nám bylo líto, že nepřijeli páník s pánečkou, ale páník s kamarádem. No, ale hned na začátku jsme si vyslechli, že paní je moc líto, že nemohla přijet, že nás chce každopádně poznat, protože jsme teď jako jejich rodina a že musíme přijet nebo oni přijedou a poznáme se všichni a ještě lépe....

A v tomto velice přátelském duchu plynula celá konverzace a zábava. Z malé Berný byli úplně nadšení, naživo je prý o moc krásnější, než na fotkách a videích, které jsme posílali a dokonce jí nechají i její jméno Berný. Vyslechli jsme si smělé plány a idey, jak bude malá vyhrávat všechno, kam se přihlásí , jak posílí, oživí a pozvedne jejich chov. Doufáme, a asi víc než oni, že tomu tak i bude. A teď už netrpělivě trénovat postoje a čekat na pět měsíců věku, kdy se začne účastnit výstav.

             Protože jsme si byli vzájemně velmi sympatičtí, hovor se neomezoval jen na psy, ale rozšířil se i na naše rodiny, poměry u nás i ve Španělsku, vzájemně jsme porovnávali různé oblasti života u nás i tam, prostě jak se říká "semleli jsme živé, mrtvé". Bylo to moc fajn setkání a bylo nám líto, že večer jsme museli předat Bernýnku rozloučit se. Bez dojetí, smutku a slz se to neobešlo, hlavně já jsem brečela jako želva a Esteban, tak se páneček jmenuje, s pochopením žalu, že dávám své skoro dítě, mě pomalu "zapřísahal", že Berný je v nejlepších rukou a že "nám budou hlásit každý její krok". Nakonec neopomenul připomenout, že jí jistě nevidíme naposledy, a že jsme kdykoliv vítáni. A věřte mi, neznělo to jako planý slib.

No, večer a doma sami, ani jsme neuklidili byt po malé, dokonce i noviny pro ní tu zůstaly do rána.... a když jsme druhý den vstali a našli tu vše, jak bylo s Berný, chvíli bylo dobře, že tu je stále s námi. Bohužel, zanedlouho se dostavil pocit, že něco chybí a to něco, že je zlobení Berný. Nemusela jsem jí honem dát čůrat a pak honem papat a loužičku utřít a honem to a hlídat ono...

                   Jsme rádi, že máme trošičku úspěch a že šla tam, kam šla, jsme rádi, že se nám dostalo ocenění naší práce, na druhou stranu - představa, že malou neuvidíme růst, že ji nepomazlíme několik měsíců a spíš asi déle, je poměrně skličující. I když se bude mít moc dobře, bude mít co potřebuje a momentálně u nich bude ona ta malá hýčkaná princezna, bude žít ve smečce se psy a s rodinou s malou holčičkou, takže jí nebudou chybět "dětské hrátky"...... je prostě daleko, moc daleko ...pryč.

Bernýnko, přejeme ti moc dobrý život, plno radosti a her, výstavní úspěchy a nezklam páníky.

A vám, Estebane a Marie přejeme mnoho štěstí, zdravé a veselé psy a doufáme, že vás - naše nové příbuzné - brzy uvidíme.

Ještě musíme poděkovat kamarádce Karolíně, že u nás byla, i když má sama dost práce s malým synkem a svými bulinkami, a že nám pomohla se dorozumět. Bez ní bychom si tak dobře nepopovídali a celý den by nebyl tak fajn.