5.-14.2.2010 hlídali jsme Mantru

26.02.2010 10:01

...pánečka Mantry jela na lyžák a Maňásek tedy bydlela u nás. A musíme říct, že mít doma šest bulíků, je docela dost. Zvlášť, když dvě jsou štěňata, zlobí a čůrají, kde se jim líbí, zlobí ty velké holky, které by nejraděli prochrněly celý den. Když pejsek, kterého hlídáme, nemusí kočky  ty naše jsou zvyklé být s námi v obýváku, pít vodu se psy a podobně...takže když honí kočky, v tomto případě, Maňásek , malé holky se přidají, protože pro ně je to hra s něčím zajímvým a naše tři dospělé  vychované  holky, po kterých normálně kočky můžou i chodit, honí taky, protože nebudou stát stranou  ... několikrát denně tedy bytem proletěl uragán klabáků a po něm spoušť. Sem tam to odnesla naše malá Kristínka, sice jen pádem na zadek, ale jí to pokždé rozladilo, protože nemohla pochopit, proč se jí najednou holky nevyhybjí, když jindy jsou tak ohleuplné.

Další legrace nastala, když jsme holky vyháněli ven. Naše holky se snadno vyburcují, že je venku lump a vyběhnou na čůrání dobrovolně  rády. Mantra ne, ta má jiný režim. Vůbec není znát, že její pánečka je celkem aktivní, řeklo by se, že se Mantra sotv neučila chodit. A zdá se, většinou, že je i hluchá. Prostě není zvyklá na smečkové chování a tak jí musel člověk "oslovit a nasměrovat na požadovanou činnost" extra. 

Ale sem tam se prostě ošidila o mlsky. U nás když dostane některá z holek dobrůtku, stačí nepatrně mlasknout a ty zbývající se zvbudí i z hubokého spánku  ihned jsou u nás v pozoru a s velkou chutí. Maňas ne, to může klidně mlaskat prase z korýtka, ona nic. Voláme, ona zase nic, protože si zrovna bloumá ve svém světě v hlavičce. 

Týtušce někdy říkáme dvoubuňka, protože nám přijde trošku tupoučká, ale od té doby, co známe Maňáska, víme, že jsou všechny naše holky prudce inteligentní.  

Jeden případ za všechny: žízeň, velká. My máme jednu velkou misku pro všechnu zvěř v obýváku na vyvýšeném okraji  krbu, protože kčkám se to tak líbí , taky aby se holkám lépe pilo a malá dcerka, aby do ní nelezla moc často. Mantra na to koukala jako na hlavolam, nakonec si řekla, že teda na ten krb vyleze. Vylezla, ale voda se jí zdála zaplivná nebo jí bylo málo a nebo prostě chtěla mít misku dole a klabákem jí chtěla shodit. To jsem tedy přiskočila, vodu jí hned vyměnila, ale pro jistotu dala na podlahu, aby tentokrát nebyla se shazováním úspěšnější. Ale tím jsem jí zamotala hlavu, protože ona pořád stála na tom rantlu, voda na zemi a ona nemohla dosáhnout. Ten její zoufalý výraz se nedá popsat, těch jejích pár buňěk v mozečku se urputně snažilo najít řešení, takže se Maňásek pokrčila, zkusila sehnout hlavu po žirafím způsobu, couvala krok dva vzad a zase vpřed.... nepomohlo. Znechuceně a s velikou námahou slezla dolů a šla si lehnout. Jen se konečně po asi desáté otáčce v pělíšku uvelebila, všimla si misky na zemi, cvaklo jí, že má vlastně žízeň a šla se napít.... hurá, myšlenka  zvítězila nad hmotou, Mňásek neumře žízní.... sláva, sláva....

Už se těšíme na další týden s ní, bude zse legrace :-)

© 2008 - 2013 Nature of Unique

Vytvořeno službou Webnode