Cefíkův deník - Jak ochutnáváme svět

 

…tak jsme o více jak týden starší a jsme zase o něco moudřejší. Dost už vidíme a slyšíme všechno, co si páníci povídají. A pokud něčemu chceme přijít na kloub důkladně, máme už na to zuby.

Ale popořadě.  Z čeho mám já osobně největší radost je to, že už pořádně slyším. Protože jsem sem tam něco zaslechl a sem tam nic a nebo špatně, takže jsem pak byl z kusých informací popletený. Teď se hlavně zajímám o to, jak je to s lidmi a s tím, že bychom měli někam jít.

         Už vím, že lidi jsou bezva, ale prý je i pár takových, kteří nás, pejsky, trápí. Ještě tedy nevím, co to je, myslel jsem, že trápení je to, co nám dělá hladká maminka, ale tomu se říká péče a je to pro naše dobro. Například stříhání drápků. To se nám vůbec nelíbí, ale potom se nám děsně dobře běhá. Takže to je ta péče a naše dobro. I když nám to vadí a nechceme to, pak je to fajn. Ale co je pak trápení, když není nic horšího, než úprava pacek? Nesmí se u toho hýbat, lechtá to, není to moc příjemné a někdy to trošku zabolí. Dokonce Cecilka ( ta měla drápek i s prstíkem nemocný moc, něčím jí ho mazali a kousíček snad vytrhli a zavazovali ) říkala, že je to veliká bolest, a že i když se styděla, přesto musela plakat. A žádné dobro taky prý nemá, pacinka jí bolí stále i když malinko. Ať dumám jak dumám, nenapadá mě, co by mohlo být horší. Ale asi je to něco moc zlého, protože když o tom hladká maminka s tatínkem mluví, jsou velice vážní a tatínek říkal, že jak by se dozvěděl, že se nám něco takového děje, toho člověka by zmlátil. To sice taky nevím co je, ale říká to tak vášnivě, že to bude asi pořádný trest.    

Už také vím, že nás čekají jiní lidé, chodí se na nás dívat a mazlit si nás a už se na nás moc těší. Takže víme, kdo ze sourozenců má už nakoupeny hračky a jak bude bydlet. Toho, že nebudeme pořád se svojí maminkou, bráškou a sestrou se už nebojím a těším se. Asi proto, že už vím, proč to tak má být. Zatím jsme prý prťata a jsme rádi spolu, ale až vyrosteme, budeme chtít mít každý svoje místo a svoje lidi a ty si budeme bránit proti ostatním pejskům, aby se ti naši lidé nezamilovali do někoho jiného a na nás třeba nezapomněli. Mě by teda nevadilo mít s brášky  člověka společně, umím si to představit, protože i teď mě sem tam zlobí, když mi koušou tlapky a nenechají spát, ale nakonec je stejně prima, že nejsem sám a mám si s kým hrát. A prý taky, až budeme velcí, budou se nám líbit holky a pro lásku budeme ochotní bojovat i s bratrem "na život a na smrt". I když teda páníkům zatím věřím všechno, tohle ne. Už teď mě sestra Cecilka pěkně štve jak pořád piští, když nemá to nelepší, když se nemazlí a nebo nemůže najít cecík, taky nás pořád zlobí a klidně odežene od papání – já tedy o holku rozhodně bojovat nikdy nebudu! A už vůbec ne s bráchou!

Takže to je asi tak všechno, co jsem zatím vyslechl a pochopil o lidech. Jistě už chápete, proč jsem tak rád, že dobře slyším. A budu se teď modlit, abych slyšel pořád, protože se prý někdy stane, že pejskové najednou neslyší. To musí být hrozné, když vůbec nevíte, co se kolem vás děje, nic nechápete a můžete se jen domýšlet podle toho, co dělají ti ostatní. A kdybych ještě zůstal sám a neslyšel!! No hrůza, ani myslet na to nechci.

Další dobrá věc, která se nám stala, je, že nám vyrostly zoubky. Můžeme ochutnávat všechno kolem a zjišťovat, co je tvrdé a co měkké, co se lepí a tak. I když jsme si tím zkoušením asi docela „zavařili“, protože hladká maminka si myslí, že jak okusujeme všechno kolem a i sami sebe, máme velikánský hlad a mohli bychom se hlady okousat navzájem. A začala nám několikrát denně nosit něco, co máme papat. Pravda, voní to krásně, je to teplé a chutná to taky dobře, ale než by se jeden najedl, to by trvalo móc dlouho. Já osobně se snažím, chutná mi to, ale lížu lížu a mám jen trošičku na jazýčku, tak dlouho se snažím a nic, bříško pořád prázdné. Jednou do mě někdo drcnul, tak jsem si, ani nevím jak, nabral plnou tlamičku a to bylo fajn. Ale pak jsem to zkoušel sám a jen se mi nabíralo do nosánku a celý jsem se pomatlala a umazal. Tak jsem to vzdal. Ostatní jsou na tom podobně a tak jsme si řekli, že si jen tak ďobneme a počkáme na maminku. Je to lepší, člověk u pití leží, cucá si, mlaská a lebedí a ono to teče tak rychle, že než bys řekl „švec“, máš pupík plný. I když je pravda, že už musíme maminku přemlouvat o něco déle, než nám mlíčko spustí. Ale asi naší chlupatou maminku ta hladká přemluvila, aby nám dávala málo. Prý jí už koušeme. No, abych nelhal, někdy- trošku-  a malinko kousneme. Ale může si za to sama, když s tím dělá takové štráchy. My jsme pak jako divocí, jak se těšíme, že se trošku neovládneme. A když vidí hladká maminka, jak tu naší cupujeme, asi se bojí, že spapáme jí a raději jí příště pošle na gauč, přinese misku a snaží se nás přesvědčit, že to v ní je daleko lepší. 

Prostě je to začarovaný kruh a my té hladké nemůžeme nějak vysvětlit, že nespapáme ani sebe ani maminku a hlad nemáme, že nám jen chutná mlíčko z cecíků a to, že nám ho chtějí vzít je jen nedorozumění a nespravedlivost. Kdyby se alespoň zeptali chlupaté maminky, potvrdila by, že by nám dala ráda kdykoliv, jí to nevadí, ona nás miluje a když jí třeba kousneme, pak se jí čumáčkem omluvíme a pomazlíme jí a ona nám všechno odpustí. 

Ale to jsem se úplně nechal unést tou lapálií s mlíčkem.

Ještě zpátky k zoubkům. Bráškové říkají, že je obrovská legrace, když potichu jdete k někomu, kdo spinká, najednou ho rafnete do nohy nebo ocásku a on se lekne. Mě to teda vtipné nepřipadá, já si tak nehraji, ale je pravda, že se tím ostatní tak baví. Ale já rád okusuji hladké mamince ruce, ona mě šimrá v pusince a povídá mi a já jí koušu. To se jí líbí. Nebo jí jemně koušu do rtu nebo nosu. Prý to ale za chvíli nebudeme moci dělat, říkala, že si ještě musí užít posledních pár dní. Tak nevím, co se stane, že tím skončíme, ale netěším se. I mě se to moc líbí. I s maminkou si hrajeme a koušeme se. Nejraději do nožiček a maminka je tak trpělivá a ještě nás mazlí a olizuje. Máme opravdu moc hodnou maminku, za nic bych jí nevyměnil. Sice nás trochu zlobí s tím, že když si chceme hrát, ona nás zrovna potřebuje umývat a všechno tím kazí…ale to se asi nemůžeme zlobit. Je to lepší, než kdyby nás k očistě budila. To ale moc nedělá, ona si k nám lehne, opatrně, aby nám nešlápla na packu nebo na ocásek, a hřeje nás.

Tak a co jsem ještě zapomněl a je moc důležité, totiž to, že už máme jména.

Tedy důležité, jak pro koho. Lidi to zajímá moc a nám je to úplně jedno. Kdo si má pamatovat ta nesmyslná, dlouhá a složitá jména? My si stejně říkáme jak jsme zvyklí – Cipísku, Puntíku, Tečko, Dragoune, Cecilko, Kolečko a na mě volají Prdelko. Ale pravda je, že až budeme velcí a dostaneme se mezi smetánku, nebylo by asi dobré, kdybychom se jmenovali obyčejně. Jak jsem už minule psal o tom sousedovi Toníkovi. Jistě se páníkům nelíbí jen proto jméno. (kdyby se jmenoval třeba Cincibus Autobus red and white von Podolanka, jistě by ho vzali na milost )

Sice nám asi naši noví páníci dají jména domácí, co se jim líbí, ale v dokumentech to musí znít! Nemůžu se zapisovat Prdelka Nature of Unique, ne ne, to by nešlo! Já jsem Cepheus Gwyn Nature of Unique.

 

Uf, to mě to přemýšlení ale zmohlo. Půjdu si dát šlofíčka.

A ozvu se zase později, až si objasním pár věcí, pak vám řeknu, ať nad tím nemusíte bádat sami. Tak pá pá.

© 2008 - 2013 Nature of Unique

Vytvořeno službou Webnode