Cefíkův deník - Jsme už velcí

…si představte, najednou k nám už zase přestala chodit maminka. Teda ona moc chtěla, ale nesměla. Jednu dobu vůbec ani na vteřinku. Páníci nás dokonce i zamykali, protože maminka si umí otevřít dveře a jak jí málo hlídali, hned byla u nás. Ach jo, bylo nám moc líto, že to tak je. A mamince taky. Moc jsme tomu nerozuměli, přestože pánečka byla moc smutná z toho, že nesmíme být s maminkou, plakali jsme my i ona, všichni jsme byli moc nešťastní…. stejně to bylo zakázané. Prý bylo mamince zase moc špatně. Měla horečku a dokonce byla v nemocnici. Nevěděli jsme, kde a co to je, ale podle starostlivých výrazů páníků to bylo asi špatné místo. Teď už to ale asi chápu - teď nedávno jsme totiž taky byli v takovém domě, divně to tam smrdělo, bylo tam moc pejsků a všichni se báli. Tak jestli to nebylo TO místo. Jestli ano, ani se nedivím, že měli o maminku strach, protože se tam dějí divné věci. Nám se třeba stalo, že vlastně nevíme, co vlastně se nám stalo.

        Byli jsme všichni sourozenci v kleci, potom jsme zase byli všichni v kleci, ale mezi tím vůbec nevíme, co se dělo. Když jsme zase vnímali, bylo nám trošku špatně, nemohli jsme moc dobře chodit, měli jsme hlad…a přitom to tak dobře začalo. Přišlo si nás pomazlit tolik lidí, všichni nás obdivovali, jednoho po druhém nás vážili, prohlíželi a přitom říkali, jací jsme fešáci. A pak prostě nic, tma a divno… Prostě nechápu, jen radost páníků, že slyšíme. No, co to je za nesmysl, stačilo se nás zeptat, jasně, že slyšíme !!! A dostali jsme jakési notýsky, ale na hraní nám je nedali. A čipy prý, abychom se nemohli ztratit. Ale ty jsme neviděli.

Musím říct, že když jsme byli zase doma, úplně jsme se začali bát, vůbec nevím čeho, prostě jsme byli zmatení, koukali jsme jeden na druhého, co se děje, někteří bráchové se pro jistotu začali před něčím bránit, to jsme se všichni polekali a taky jsme začali štěkat a kousat kolem sebe. Pěkně jsme se vyděsili navzájem a měli jste vidět páníky. Hned postavili klece, přehradili nám naše bydlení a oddělili nás, abychom se uklidnili. Dostali jsme konečně papání a usnuli jsme. V noci nás chodila pánečka kontrolovat, pouštěla nás kakat a čůrat a protože nám bylo smutno, jak jsme byli od sebe, nechala nás pro jistotu ještě rozdělené, ale už jen na polovinu. Ráno bylo všechno v pořádku a pak už jsme si vůbec nevzpomněli, že se něco dělo.

Ale to jsem se dostal úplně jinam, než jsem chtěl…

Takže abych se vrátil k mamince. Pánečkové říkali, že je mamince moc špatně a že musí mít klid. Ale zase si myslím, že kdyby byla nemocná, že by nám to řekla a nechodila by za námi. Jenže naše maminka je prý obdivuhodná a prý by za nás snad dala i život. Dokud by prý mohla dýchat, byla by u nás, protože všechny svoje děti miluje. A vůbec by nedala najevo, že jí naše cucání nebo hry moc bolí a trápí, jen by tiše trpěla… jé, když si představím, že jsme jí třeba zlobili a jí bylo špatně… maminko, jestli to tak bylo, nezlob se, my to nevěděli.

          Naštěstí se uzdravila, ale v naší ohrádce už s námi nebydlela. Hráli jsme si s ní když jsme byli vypuštění tam, kde bydlí páníci a nebo na zahradě. Ale popravdě musím říct, že tam to bylo tak bezva, bylo tam tolik věcí ke zkoumání, že jsme si kolikrát na maminku jen tak tak vzpomněli a raději jsme si hráli. Hlavně bylo bezva, že tam s námi byla teta Druma. Ta je moc fajn, s tou jsme se vyblbli. A ještě teta Angelee, ale ta nebyla moc trpělivá a když jsme jí zlobili moc, tak nám dala pár facek utekla nám. A pánečci jí to dovolili, prý „dobře vám tak, smradi, alespoň poznáte, zač je toho loket a nebudete tak drzí “  A taky za náma přijel poloviční brácha Gery, páníci mu ale původně dali jméno Bailint. Téééda, ten byl, super!!! Veliký, obrovskou hlavu a silný a přitom se vůbec nestyděl hrát si s náma prckama a ani nám nenabančil, když jsme na něj byli moc drzí. Ten se nám moc líbil a říkali jsme si s klukama, že když teda takhle budeme vypadat jako velcí, že už se těšíme až vyrosteme. A já s Clifíkem o to víc, že on byl nejmenší kluk z minulých maminčiných dětí a jak vyrostl!

…a zase jsem odbočil. Mluvil jsem o zahradě, tak abych se tam vrátil. O té bych vám toho mohl vyprávět tolik! Ani jsme jí celou nestihli poznat, protože nás vždycky upoutalo něco, co jsme neznali a zkoumáním jsme strávili klidně i půlden. Třeba vůbec nechápu, že jen tak je někde takové rozdělení, jsou to jakoby provázky, ale je to pevnější, jsou to velká oka, je to trochu pružné, ale vypadá, že to moc pevné nebude. Le zvláštní je, že jak maminka s tetama tak i kámoš pes od vedle to respektují a nechtějí to zničit. Mě to teda pěkně štvalo a ještě i bráchu Carla. No považte, jdete si, bloumáte si s hlavou v oblacích, nad něčím důležitým  bádáte … nebo utíkáte před bráchou a najednou drnnnn a nejdete, neutíkáte, ještě vás to odpruží a vrátí kus zpátky a na zadek. Ani si toho pořádně nejde všimnout… tak jsem to zkusil povalit, projít pomalu a nebo rychle proběhnout, hodněkrát i překousat… No, nešlo mi to a ani Carlovi. Ale jen proto, že jsme prckové a nemáme sílu. Myslím, že až budeme velcí, tak ten nesmysl zdoláme, našim zubům a nebo síle to přece nemůže dlouho odolat. Jen nechápu, proč to neudělají tety nebo mamka. Jen kolem toho chodí i když by se za to určitě rády podívaly. Přece by jim to nedalo skoro žádnou práci.

Taky je na zahradě bezva to, že se dá hrabat podlaha. A hluboko. To v naší ohrádce můžeme hrabat jen tak noviny a nebo deku a vůbec nic neodletuje a není to taková zábava. Taky venku rostou bezva věci, prý kytky se to jmenuje, a bezva se trhají. Normálně utíkáte kolem a otevřenou pusou to uškubnete. U nás teď rostou červené tupány nebo lutipány nebo tak nějak tomu říkají a ty se rvou bezva. Pokaždé to pěkně lupne, dobře se lámou a jsou takové šťavnaté. Hodně jsme jich pánečce natrhali. Ona na nás teda ječí, když to vidí, ale myslím, že se stejně nezlobí, protože si pak posbírá, do něčeho dává a má je na stole i na desce, kde dělá papání. A moc se nám taky líbí hromada kamení, kde rostou i jiné kytky. Totiž ten, co tam vyleze, je velký šéf. Pak to tam rozhrabe, počůrá a největší žůžo je si tam vyhrabat důlek, lehnout si a koukat svrchu na ostatní. A dobře se tam hraje na honěnou-schovávanou. Ale cokoliv tam – myslím, že skalka tomu říkají -  vyvádíme, to je opravdu zle a to nás pánečka vytáhne za kůži, hubuje a moc se zlobí. Dokonce si to ohradila takovýma provázkama, ale to je spíš vtipné, protože pro naše zoubky to je jako nic. A i proběhnout se to dá. Zase nechápu, proč to tam máma a tety trpí, když to jde tak snadno zničit.

Prostě, čím jsem větší, tím víc záhad objevuji.

Jen se trochu bojím, toho, jak se budu mít až odejdu od těhle páníků a maminky. Protože sem tam páníci říkají. „Počkejte, vám škola teprve začne, važte si toho, co máte, toho, že si můžete blbnout podle libosti, ono vám brzo utnou tipec“ Tak snad to nebude nic strašného. Já bych teda nechtěl být jako tety a máma, že poslouchají a moc legrace si neužijí. Nesmí škubat kytky, hrabat smí jen někde – i když hlavně maminka to moc nedodržuje – a musí přijít, když je zavolají. To já bych nechtěl. Já se teda budu snažit držet svých zásad. Ale páníci už moje lidi, ke kterým půjdu, upozornili, že jsem kvítko a radili se, jak na mně. Ale to jim nepomůže, mám svou hlavu, jsem bulík a tak uvidíme, jak a podle koho nakonec všechno bude.

Držte mi palečky, brzo se to už uvidí.