Cefíkův deník - Mojich prvních čtrnáct dní

 

...je mi už – nebo teprve? – čtrnáct dní a moc jsem se toho za tu dobu naučil, i když ještě víc toho nechápu. A pochybuji, že bráškové nebo sestřička jsou na tom líp, protože oni spinkají daleko více než já a tak tedy nemají tolik promyšleno a prozkoumáno.

Ale abych začal po pořádku.

Jsem nejmenší klouček, narodil jsem se jako pátý v pořadí a jako skoro všichni sourozenci, nemám ještě jméno, protože nás prý musí lépe poznat, aby nám jména slušela. Když jsem přišel na svět, moje maminka mi hned dala velikánskou pusu, úplně přes celý čumáček a tak moc mě mazlila celé tělíčko, že jsem se bál, že mi odře chloupky. Byl jsem tak unavený a chtěl jsem spát a spát a mít klid….nelíbilo se mi, že mě ruší, až jsem musel začít hlasitě protestovat, ať mě už nechají. To se mamince líbilo, byla asi moc ráda, že nejsem němý, štěstím skoro plakala a dala mě tedy konečně k bráškům a sestřičce. A říkala „ už je dobře Prdelko, to je šikovný, statečný malý miláček“ a „dej si mlíčko od maminky, to ti udělá dobře“ A držela mě, abych mohl bumbat, protože jsem neměl sílu na nic, než jen tak tak udržet cecík v tlamičce. A byl jsem rád a celý blažený, že mě maminka hned miluje. Ale hned jsem začal přemýšlet, jak to, že mě líbala maminka a teď piju mlíčko taky od maminky ale je to někdo jiný…. Že bych měl dvě maminky? Pár dní mi trvalo, než jsem to pochopil. Mám maminku chlupatou, ta je voňavá, dobrá  a hladkou a ta někdy nevoní a nechutná. Ta naše voňavá  je s námi pořád a je jenom hodná. Dává nám mlíčko a jemně nám jazykem  masíruje pupíček a čumáčky. Ta hladká se občas najednou ztratí, pak voní jinak a čím jsme starší, tím déle od nás je. A někdy od nás vyžene i maminku chlupatou. Ta není ráda a nehce jít, ale z nějakého důvodu nakonec jde. Ona ta hladká maminka totiž není jenom hodná. Také nás zlobí. Sice nás hodně mazlí a hladí a povídá nám, ale často nás prohlíží a dává na takovou placku a zapisuje něco, taky nám stříkala něco na pupíčky a pěkně to smrdělo, stříhala nám drápky a vůbec, pořád nás zvedá a prohlíží, taky nás odtrhuje od cecíků a dává k jiným. I když zrovna já si vždycky polepšil a pro mě to je jen dobře. Bráchové jsou totiž drzí a co teprve ségra! Klidně bumbám, mlaskám si a najednou mě odstrčí nějaký z bráchů, a že prý ať uhnu, že on měl míň a určitě ne tak dobré, jako já. A najednou začne strkanice a i když se nechci pustit, pustím se a koukám, najednou už nejsem vůbec u cecíků, ale úplně daleko a nemůžu se k nim dostat. To ale pokaždé zakročí hladká maminka a udělá pořádek. Ještě, že tak, protože třeba segra by se neunesla, jak je veliká a těžká.

Takže s maminkami je to vyřešeno, ještě s tatínky to úplně nechápu. Maminka nám říkala, že se na nás pánečka ( tak ona říká hladké mamince ) a páníkem co k ní patří,  moc těšili. Ale když jsme vykoukli na svět, tak prý moc radosti neměli. Já to nedokážu posoudit, už jsem psal, že ze mě měli takovou radost, že málem plakali. Také o nás říkali, že snad jsme po nějakém strakatém Toníkovi od sousedů, nebo co, a že jsme podzimní barevná nadílka a jak je to možné. A pořád koukali, jestli naše barva nemizí a nečerná … prostě mám teď zamotanou hlavu, kdo je tedy náš tatínek a proč se nad námi ta hladká maminka s hladkým tatínkem tak pozastavovali, když se tak těšili. Protože i kdyby byl tatínek ten nějaký Toník, stejně by to byl borec, že si vybral zrovna naší chlupatou maminku a má nás. A myslím, že barva našeho kožíšku je nejlepší na světě. Ale je pravda, že říkat, že náš tatínek ja anglický, urozený lord jménem...hmmm, hmmmm, to jsem zapomněl....No, nevadí... prostě, zní to líp, než Toník.

Ale  asi asi si myslím špatně, že jsme se jim nelíbili, protože teď slýchám, že jsme nádherní a bezva prckové a že si nás snad všechny nechají. Což by bylo prima, mě se teda asi nikam nechce. Tady to znám. Je tu teplo, voňavo a hodně mlíčka kdy si vzpomenu.

Ale zase na druhou stranu je nás sourozenců hodně, kdyby některý odešel, bylo by pro nás více mlíčka a mazlení s maminkou. Ale zase se máme rádi a e tak prima se k sobě přitulit a spinkat v kopě, jako v bříšku. Tak nevím, ještě o tom budu přemýšlet. Také totiž nechápu, kam bychom jako měli chodit. Často slyšíme, jak hladcí rodiče debatují nad tím, kdo je dobrý člověk, kdo není, komu nás dají a komu ne. Tomu nerozumím, protože co já vím, tak všichni lidi jsou fajn, dokonce i sourozenci, co se narodili v nemocnici říkali, že lidi jsou moc prima. Leda, že ještě všichni lidi u nás ještě nebyli a někteří, co přijdou, nebudou mazlit, hladit a povídat nám, ale budou křičet. Taky slyšíme, že ten a ten chce chovat a ten a ten zase ne… no, to mi vysvětlete: jako že by nás někdo vůbec nechoval? To snad ani nejde, vždyť pro mazlení jsme se narodili !!! Uvidíme, ale já tedy rozhodně k takovým nepůjdu. To budu raději tady a budu poslouchat obě maminky. Počkáme nějaký čásek, porozhlédneme se lépe, pobereme trochu více rozumu a pak se uvidí. Trochu více z toho složitého světa pochopíme a určitě se budeme těšit na další zážitky a poznávání života.

 

Ještě se vám ozvu a poreferuji, jak se máme.

Kontakt

David Kerpl

natureofunique@seznam.cz

Ke kapličce 126, Podolanka 250 73 (Praha-východ) Czech Republic
GPS
50°9'22.908"N, 14°35'47.991"E

David Kerpl
+420 725 524 421
+420 777 647 374

Vyhledávání

© 2008 - 2013 Nature of Unique

Vytvořeno službou Webnode