Cefíkův deník - Zase o fous chytřejší

 ...jo jo, je to tak, učíme se den co den a už rozumíme moc věcem. „Vysoká škola života…jen se děti učte, jak se chovat“, říká pánečka, když se pereme o místo u papání, k hajání, jídlu a nebo jen tak, že si zacláníme a utíkáme k ní, aby naše spory rozsoudila. Abych ještě upřesnil a vy věděli o kom je řeč : pánečka je ta, co jsem říkal, že je hladká maminka. Jak jsem byl hloupé malé štěně, myslel jsem, že máme dvě maminky, ale je to jinak. Maminka bydlí u pánečky s páníčkem, oni jí pomáhají, když si s něčím neví rady, hlídají, aby si nikde neublížila, nenastydla a vůbec, starají se aby měla pohodlí byla zdravá a neměla hlad. Není to jen tak zadarmo, maminka musí trochu i dělat, co jí nebaví. Třeba občas slyšíme, že se pánečka rozčiluje, když maminka utíká rychle k nám a nečeká na utření tlapiček. To pánečka vyhrožuje, že klidně může být venku, když chce být jako prase. Mamina se pokaždé urazí, kouká jako bubák, ale nakonec chce být tak moc doma, že si ty tlapky nechá umýt. A to dobře, protože já chci být s maminkou, ale ne venku. Tam je zima. To už jsme zjistili. Páníci nám topí míň a míň, taky na nás otvírají okno, prý ať se nadýcháme čerstvého vzduchu a otužujeme se. Pchééé, já bych raději dýchal prdíky bráchů a teplo, než nějaký čerstvý studený vzduch, ale jsem moc malý a nikdo mě nebere vážně, když protestuji. A nebo mi nerozumí.

Vůbec mám takový pocit, že lidi nerozumí psí řeči! Kolikrát jim něco říkám a oni udělají pravý opak. Zatím to nevadilo, ale teď mi to dělá starost. Mám totiž strach, že si myslí, že jsme zlí a kousaví psi.

Jak sem na to přišel?

Nevím, jak se to řekne u lidí, ale oni mají taky mláďata a ta jsou docela bezva. Hlavně to větší mládě. Je to holčička, jako Cecilka, které pánečka  říkala, že když jsou obě holčičky, tak ať si hezky hrají a nezlobí. Takže ta holčička s námi běhá, lehá si k nám a děláme spolu psí kusy. Pravda, sem tam se stane, že nás špatně chytne nebo zatahá za tlapku, ale my se taky nechováme úplně jako gentlemani a občas jí ňafneme. Takže jsme vyrovnaní. Ona hrozně bezva vříská, směje se, křičí a ječí, to my pak zlobíme ještě víc…a bohužel jí v zápalu boje sem tam kousneme. A ona někdy chce plakat. A to maminka zasáhne a holčičku nám vezme. My brečíme a vysvětlujeme, že jí nechceme pokousat, že to je jen hra a nic se neděje, ona pláče, že si s námi chce hrát, ale pánečka je občas neoblomná a pokud není u našich her, už jí s námi nenechá. To je škoda. A to malé mládě, to k nám nedává už vůbec. Dříve u nás seděla i s ním a teď se bojí, že mu ublížíme, že jsme zlí. Neeeeee, nejsmeeee, fatt nééééé, opravdu! My si jenom hrajeme. Jenže jsme si to pokazili sami. Kousáme i pánečku a páníka. A oni se asi bojí. Ach jo, jak z toho ven. Když si chceme hrát a jinak, než zoubky to nejde. A musíme se naučit, co ještě nebolí a co už ano. Snad se brzo s lidmi pochopíme.

             Ještě jedna je novinka. Představte si, že máme tety! Super! Jedné říkají Angelee a jedné Drumídek. Angelee je teta přísná, té se bojíme, ta nám dá hned pohlavek, jak jsme moc drzí, ale teta Drumídek, ta je báááájo. S tou se vyblbneme, víc než s maminkou. Má teda vadu, že nedává mlíčko, i když jsme to zkoušeli dlouho, nic z ní nekáplo. Ale co, to nevadí, hlavně, že je bezva a má s námi trpělivost. Prý je jako osel, to sice nevím, co je, asi ale něco milého, protože to páníci říkají s něžným úsměvem. A prý škoda, že není maminka. To teda není škoda! To by si hrála se svými dětmi a na nás by neměla čas. Takhle má nás a to je nejlepší.

Teta nám ukázala chodbu. To bylo žůžo, téééda, tolik místa je všude kolem a my jsme jen v takové ohradě. To je nefér. My chceme ven a už jsme se se sourozenci dohodli, že budeme stávkovat. A stávkujeme a manifestujeme u vrátek, křičíme „pusťte nás ven“, „my tu být nechceme“ a „za lepší životní podmínky“ a tak podobně. Moc to nepomáhá, tedy abych pravdu řekl, vůbec. A pak si to nakonec pokazíme, protože se necháme utáhnout na žvanec. Já teda ne a Colásek taky ne, ale ostatní bráchové a Cecila jedna, nenažraná. Ach jo. Já sám nic nezmůžu, ani vrátka neodkoušu. Ale něco vymyslím. A nebo přečtu. V novinách, co po nich chodíme, jsem teď koukal, že někdo stávkoval, nevím proč a kdo, ale dostal co chtěl. Tak se poučím a to by bylo.

       Když jsem vzpomněl ten žvanec… no, na druhou stranu se není co divit, ono to, co nám pánečka nosí, je velikánská dobrota a jak to vooooní. Ani už nevím, možná, že je to lepší, než maminky mlíčko. Tůhle jsme se o tom bavili s klukama a fakt, je to lepší. Akorát to asi slyšela maminka a dotklo se jí to, už nám nechce pár dnů moc dávat. Přijde, zkontroluje, jestli máme kvalitní papání, ochutná a jak se pověsíme na cecíky, jde pryč. A pánečka jí ještě od nás pomáhá. Možná, že ta jí něco namluvila a maminka jí věří. Ach jo, samé nedorozumění.

Takže papáme různé ňaminky, ráno máme speciální mlíčko a piškotky a potom vařené masíčko, někdy s rýží, někdy s něčím oranžovým, co si nepamatuji, jak se jmenuje. I syrové masíčko papáme a to je teda lahoda, to si neumíte představit. To do sebe ládujeme rychle rychle, abychom každý spápli co nejvíc, že bychom se snad udávili. A největší psina je s takovýma malýma tvrdýma ďubkama. Po misce to běhá a skáče, cinká to a vyskakuje a pomalu se to nedá chytit. Je to ale moc dobré, takže se snažíme i když toho víc rozházíme než spapáme. Nechápu, jak maminka s tak velikou hubou, to dokáže sebrat ze země, když nám to od našich malých hubiček odskakuje.  Má na to nějaký trik, jen ne a ne to odkoukat. Časem to snad půjde.

Akorát asi tím, že jsme začali papat něco jiného, než jen mlíčko od maminky, dostali jsme taková ošklivá kolečka ke spolknutí. Fůůůůj. Chtěli jsme je vyplivat, ale pánečka nás odhadla správně a dala nám je tak hluboko do krku, že nešly ven. Teda taková potupa, to se nám nelíbilo a trošku jsme se zlobili. Zase to její dobro, ach jo, kdyby nás raději nechala na pokoji, myslím, že by nám to dobro ani nechybělo. Třeba po tom hnusném kolečku jsem nezpozoroval nic dobrého ani já a ani nikdo ze sourozenců. Doufám, že už ho nedostaneme, ale myslím, že jsem rozuměl, že za nějakou dobu nás to čeká zase. Bleee, ale to už budeme chytřejší tlamku neotevřeme.

       No a ještě se musím pochlubit, že i já mám svoje lidi. To jsem moc rád, ale zase je mi líto, že je nemá Clifík. Hm, je to takový trošku trouba a nepředvedl se asi dobře. To se musíte umět ukázat, aby se do vás někdo zamiloval. A Clifík jen tak chodí a kouká…to já ne, já poskakuju šaškuju, i ukazuju, jak umím strašit a vyhrožovat a zase jak jsem milý malý mazlík. To asi vyhrálo. No, to je jedno, každopádně se těším, až se dostanu ven, za tu ohradu, to bude paráda a nebudu muset trpět to dobro od pánečky a nebude mně nikdo strkat a brát jídlo. A budu se mazlit jenom sám. To bude fajn.

 

No, ještě bych vám chtěl napsat, jaká jsme my prima banda, ale už se mi nějak klíží očka. Dnes byl zase náročný den a to papání před chvílí… nedivte se, zmáhá mě únava. Koneckonců, jsem ještě prcek a musím hodně spinkat. Tak pa a zase příště. 

© 2008 - 2013 Nature of Unique

Vytvořeno službou Webnode