Jaké to bylo s miminky

 …popravdě a ve zkratce, veselé i těžké.

  Radost z dobře proběhnuvšího porodu Týtky a početného vrhu zdravých miminek nám po několika hodinách trošku zakalil porod mrtvého kloučka. Ten se ani nenadechl, ani nepohnul, takže vlastně ani nebyl, přesto jsme jeho život-neživot oplakali. Tolik energie stálo Týtku i toho malého než se mohl narodit a všechno bylo nadarmo. Takže hned nám „ten nahoře“ dal vědět že nic není nadarmo a musíme si vážit všeho, co se nám podařilo.

       Pak jsme si pochvalovali, jak výborně a bez problémů Týtečka vše zvládla, jak se báječně stará o miminka a že má spoustu mlíčka. Když poznenáhlu začala být trošku nervózní a neklidná, mysleli jsme, že ještě asi nějaké mimčo v ní zůstalo a pro jistotu jsme jeli na veterinu  (I když nám hned po porodu řekli, že pokud je klidná, není proč jezdit a zbytečně ji stresovat odchodem od miminek a nebo je vystavovat nebezpečí při cestě na vete s maminkou.)

Zpráva od lékařů byla zdrcující – Týtka má akutní eklampsii, naší všímavostí jsme ji zachytili včas, ale nesmí vůbec kojit a dostává kapačky kalcia. V tento moment jsme byli pomalu na zhroucení, vrátilo se nám trápení s vrhem Angeleenky, krmení malých dudlíkem a postupné umírání miminek…ale  museli jsme se „zvednout“ rozdělit si úkoly, kdo o co se bude starat a najet na nouzový systém. Já se nastěhovala k miminkům do pelíšku, aby mohly ležet s maminkou, ale nesály jí, David se staral o naší malou dcerušku, kočky a zhruba o chod domácnosti. Když musela Týtka na kontrolu, jel s ní, já se starala o malou a nachystala si jídlo pro nás, malou i holky do zásoby, pro miminka si dělala dávky mlíčka a vyvařovala dudlíky.

Další kontrola a zpráva od lékařů byla sice lepší, nicméně nám jen přidala práci. Týtka má zánět mléčné žlázy, musíme jí odstříkat každý cecík, potom nechat trochu odpít miminka, aby se mléko nepřestalo tvořit pro dobu, kdy by bylo možné pokračovat v kojení naplno a pak dokrmit. Cecíky Týtce chladit aby jí bylo lépe. Samozřejmě měla antibiotika a kalcium už va tabletách.

Takže stále jsem byla s vrhem v ohrádce i v noci, a fungovali jsme tak nějak jako ve snu. Moc jsme nespali, atmosféra byla asi „těžká“, protože ani naše malá nespala nijak dobře.

Takhle to šlo celý týden, naspali jsme jen pár hodinek, stalo se i to, že jsem Týtku vyhnala se vyvenčit, posadila se, než přijde ke dveřím, že chce domů a tak tvrdě jsem ve vteřině usnula, že Týtka „málem zbořila chalupu“, jak na sebe upozorňovala, že chce domů, ale neprobrala mě, až Davida, který spal s malou v ložnici v patře.

     Během pár dnů léčby Týtky dostala miminka slabší průjem ze zánětu i z antibiotik, takže dostala pro sebe zvláštní antibiotika. A aby toho nebylo málo, tak si Angeleenka chtěla odnést k sobě jedno miminko, ale zrovna  šla Týtka, takže ve spěchu trochu neodhadla sílu a malé trošku natrhla kůžičku v třísle. Tak se jelo „sešít“ miminko, pak nesmělo pár dnů ležet u maminky, aby mu ránu neolizovala… ( ale protože jsem s nimi byla téměř pořád, bylo většinou s ostatními a jen když jsem od nich odběhla, malá se stěhovala do vyhřátého náhradního pelíšku )

Po skoro čtrnácti náročných dnech dostala Týtka povolení plně kojit, ale stejně jsem jí pomáhala, přišlo nám, že z počátku neprodukuje tolik mlíčka, kolik by bylo třeba. Ale už bylo veselo, prckové se batolili, začínali koukat, měli jsme vyhráno a po problémech.

        A jak to u nás je, jak jsme se začali radovat, zase nastal problém. Týtka se poprala s Angelee o miminka ( bylo to naší nepozorností ) a An otekla z kousance uvnitř tlamky celá papula. A zase vete a antibiotika…. Ale i to jsme zvládli a zase se radovali.

Bohužel jen pár dnů, pak přišlo podezření, že Bojsík není úplně v pořádku. To nám vete jen potvrdili, ale dali šanci na uzdravení. Každý den, každou chvíli, kdy jsme byli se štěňaty jsme chtěli vidět zlepšení a v každém lepším krůčku ho i viděli… bohužel jsme si to jen přáli, Bojsík se naopak jen horšil. Čekání na rozhodující vyšetření nikomu nepřejeme, okamžiky štěstí, kdy Bojsík usínal v našem náručí střídaly neodbytné myšlenky na jeho, velmi pravděpodobně, neodvratný, smutný osud…

        Snad už máme vybráno, raději se ale neradujeme. Jako normální věc bereme, že nám malí štuclíkové běhají po pokoji, že se mají k světu, jsou zdravě žraví, bojovní i mazliví.

Všude hledáme nějaké „ale“, vidíme „bubáky za každým rohem“ ( hlavně já, Romana ), hlídáme malé jako oči v hlavě, dáváme jim jen to nejlepší a doufáme, že se budou mít dobře.

Pánečkové se zdají být dobří lidé, na miminka se těší a mají o ně velký zájem. Doufejme, že malí své pánečky nezklamou a že pokud se vyskytne nějak problémek, že ho společně vyřešíme a štěňátka budou u nových pánečků čekat jen slunečné dny a páníci že budou s našimi miminky tak spokojení, že ten den, kdy si malé dovezou domů bude pro ně s velkým „D“.

        Ještě máme necelé tři týdny s našimi miminky, pak se od nás rozprchnou do nového života. Snad v tyto dny u nás budou největším problémem přischlá hovínka k podlaze a načuráno tam, kde se to nepatří.

Jestli můžeme poprosit, popřejte i vy našim štěňátkům dlouhý a spokojený život.

Děkujeme.

                                                                                                                                  12.1.2010